Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


HISTORIE

  Jméno Skalice pochází jistě od skály, na které je rozložená původní stará osada. Skála se prudce sklání k řece. Ke Skalici patří také samoty Zářecký, Vavřinka a Skalické Jednoty.

  Roku 1265 byl majitelem Skalice Vítek z rodu Vítkovců, předek pánů z Landštejna, poté následují jeho potomci. R. 1377 byli držiteli bratři Vlček a Valkoun ze Sedlce, r. 1397 Vítek ze Želče a jeho potomci.
  

  R.  1491 připomíná se Petr Hajnuš z Březnice. Potom byla vesnice majetkem Jiříka Bradáče z Toušeně a v letech 1528 - 1540 jeho zetě Prokopa Hýlovce z Polkovic. Tentokrát snad "zámek" vyhořel, čemuž nasvědčuje uhlí a popel na hradišti vyoraný. Do roku 1547 patřila Táboru, pak pánům z Rožmberka a od roku 1594 městu Soběslavi.

   Tvrz stála nad sráznou strání na Lužnici. Byla dřevěná, obehnaná příkopem a dřevěnou ohradou. Hradiště bylo chráněno dvojitým valem a na severu a jihu rybníky. Na západní a jižní straně byly výpadní branky. Na hradišti vystavěn kostelík zasvěcený sv. Šimonu a Judovi. Od 14.stol. byl kostelem farním. Fara kolem r. 1680 shořela. Zůstal z ní snad sklep, odkrytý v roce 1904, v blízkosti pozemků zvaných "farářka" . Asi r. 1870 byl kostel vyklenut a vystavěna věž, na níž je zvon z roku 1683, zvaný Umíráček. V kostele je stará křtitelnice a svícny z roku 1583. Kolem kostela je hřbitov. Vzácnou památkou byl obraz z 15. stol. "Ukřižování Páně". Od r. 1902 do r. 1928 byl v Muzeu v Soběslavi jako majetek kostela skalického, nyní je zapůčen Národnímu muzeu v Praze. Je vzácný tím, že malovaní žoldnéři mají husitské zbraně.

                                                                    Pověst "Skalický padělatel"

   Na skalické tvrzi zhřešil zeman. Vztáhl ruku na královské právo ražení peněz. Hluboko ve sklepě své tvrze, ukryt před nepovolanými zraky, shromáždil penězokazecké náčiní a pustil se do zločineckého díla. Počínal si přitom tak dovedně, že dlouho unikal spravedlnosti - tak k nerozeznání byly peníze jím vyrobené od těch, které vycházely z královské mincovny. O to přísnější měl být trest, když zemanova činnost vyšla najevo. Sám král se chtěl vypořádat s člověkem, který se pokusil znevážit jakost měny, tolik ceněné v očích zahraničních kupců. Přitáhl s oddílem vojáků až ke skalické tvrzi a nechal vsadit zemana do vězení. Uprostřed tmy a žalostného osamění dal se zeman záhy na cestu pokání. Uprosil dokonce své žalářníky, aby mu sehnali lipové dřevo a pestrou paletu barev. Slíbil, že do vynesení rozsudku zhotoví pro svého krále dar. Snad se mu podaří obměkčit jeho srdce, aby byl při posuzování viny shovívavý. Sotva dostal zeman potřebné, pustil se do práce. Nejedl, nepil - pracoval. Zdálo se, že je stravován jakýmsi vnitřním žárem, který mu nedovolil vzdálit se od nehotového díla. Když nadešel den soudu, nechal si král předvést viníka. Zeman padl před svým pánem na kolena
a s výrazem upřímné pokory mu podával svou práci.

   Král i jeho rádcové užasli. Zemanovou rukou se proměnilo obyčejné dřevo v obraz svítící jasnými barvami. Byl na něm namalován Kristus přibitý na kříži. Pod ním zpodobnil zeman několika zdařilými tahy klečícího kajícníka. Nebylo pochyb, že tím klečícím, který obrací prosebné oči vzhůru je sám provinilý zeman. Z výše svého utrpení hleděl na něho Kristus. V jeho tváři nebylo zatvrzelé odsouzení viníka, ale bylo z ní možno vyčíst pochopení pro lidské slabosti... a odpuštění.

    Král hleděl střídavě na obraz, střídavě na zemana. Pochopil? Nikdo se neodvážil porušit význam chvíle. Náhle král vstal, přistoupil k zemanovi a pozvedl ho ze země. Před užaslými zraky všech přítomných mu slavnostně udělil milost. Zeman se slzami v očích králi děkoval. Mohl se svobodně vrátit domů.

  To ale ještě není konec příběhu. Kdybychom se domnívali, že se po této lekci zeman polepšil, krutě bychom se mýlili. Sotva se trochu sebral po vězeňské újmě, pustil se do padělání peněz s ještě větším zápalem. Snad chtěl dohnat to, co zameškal v cele. Jeho nehodnotné peníze s malou zásobou drahého kovu znovu zaplavily trh.

   Ale královo oko bdělo. Panovník se záhy dozvěděl, že ten, kterému velkomyslně daroval milost, ho sprostě podvedl. Přitáhl s velikým vojskem znovu před tvrz a snadno ji dobyl. Aby zabránil zemanovi v páchání další nekalé činnosti, dal tvrz do základu vypálit. Zeman se zachránil na poslední chvíli, když vklouzl do tajné chodby, jež ústila v nedalekém lese Vršky. Tam prý zakopal svůj zlatý poklad.

   A zmizel ve světě. Dodnes se říká úzké prohlubině v lese "Zlatá jáma".

   A to je všechno, co zbylo po zručném padělateli peněz, s nímž si musel vyřizovat účty samotný král. O jeho lepší stránce svědčí obraz, který namaloval ve chvíli veliké úzkosti a jemuž se obdivují lidé dodnes.

Skalice roku 1930

Obrazek

Obrazek